JAK jsem přestal chlastat… téma poučné
S pitím jsem měl problémy od malinka.
Vy si myslíte, že se jedná o alkohol? Tak to samozřejmě ne. Já alkohol nepiju, nikdy jsem ho nepil. Tak, pravda je, že jsem žádný nedostal. I když jednou v hospodě mi chlapi nabízeli pěnu od piva, ale není o co stát.
Ta moje pořád sledovala kolik a co piju. Problém byl v tom, že to prostě vysledovat nemohla, protože mě pití z misky nebavilo…..
Číhal jsem za dveřmi od koupelny a chodil jsem pít jen do vodovodu a ze sprchy. Z misky jsem pil jenom, když bylo hodně zle, nebo hodně horko. Chutnala mi taky voda z kaluží, voda v řece Úpě taky nebyla špatná, ale úplně nejlepší je voda v kbelíku, který stojí vedle záchodu u nás na chatě. Pokud se vám zdá divné to místo, na kterém mi chutná, pak je to pohled lidský, já to vidím jinak. V tom kbelíku je voda z rybníka a ta je fakt moc dobrá. Taky na mě zkoušela čaje. Černý a heřmánkový. No když je nouze nejvyšší…tedy žízeň, tak snad, drobek, s největším odporem, jen aby se neřeklo. Tfuj.
No prostě jako prcek jsem chodil doma pít vodu tekoucí a jinou jsem nechtěl. Přesto jsem doma do misky dostával a ta jako odstátá sloužila na zalévání květin, protože jsem se ji ani nedotkl. Jenže pak najednou začala voda z misky mizet. No nebylo to žádné kouzlo. Takhle to líčila babča u vetíka, když tam se mnou dorazila. Nemizela samozřejmě, to já ji vypil. Jen nalila, vypil jsem to, co tam bylo. Když dala dvakrát, vypil jsem dvakrát. To panička znejistila a začala hledat na internetu. Čím víc četla, tím byla vyděšenější. Pak mě sbalila a vyrazili jsme k mému oblíbenému obrovitému vetíkovi, který mi říká Arnošte… Na dotaz „tak copak máte na potíže?“, to konečně vyslovila nahlas. „On strašně chlastá!!!!“
A bylo to venku. Dopracovali se k tomu, že bych měl pít tak asi
Panička zase v noci nespala hrůzou, že zase ráno musí dovézt k vetíkovi laboratorně použitelný vzorek mé moči. Mě štvala tím, jak za mnou pořád běhala s nějakými krabičkami a cpe mi je pod pindíka zrovna ve chvíli, kdy zanechávám zprávy. Ona sama byla dožraná tím, že neponechávala nic náhodě, snažila se nachytat vzorky hned při zahájení venčení a pak s nimi běhala půl hodiny po sídlišti. Kromě toho nám týden trvalo, než jsem to já snesl a přestal vnímat..a ona než přišla na to kdy, kde a jak a přestalo ji vadit, že ji u toho počurám ruku… No fakt zážitky.
Nakonec se babča pasovala sama na mistra v odběru vzorků a mohla k vetíkovi donést kolik potřeboval. Pak už to bylo jen lepší…začal jsem zahušťovat, tedy už ta voda mnou jen neprošla, postupně jsme snědl ten pytel diety /prej kdybych tak jedl svoje granule, budeme jich kupovat polovinu/, vzorky začaly být v pořádku. Když jsem poprve dostal k večeři zase svoje granule, ohlásila babča na všechny strany: „Aronek už nechlastá, už zase pije.“ A od té doby taky jen a jen z misky.
A to poučení? No přece to, že se nakonec ukázalo, že moje chlastání je vlastně protestní… Že jsem chlastal na protest proti tomu, že jsem doma dlouho sám. ASI, protože prostě na nic jiného nepřišli.